Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ještě minulá deska jela v kolejích, které si tato sbírka metalových epileptiků vytýčila na počátku své cesty. Jejich mantrou byla zběsilá jízda, co si v ničem nezadá s velikány typu THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Hardcore-metalová nálož, která rozmetá všechno, co se jí namane v dosahu. Přitom ale nikdy nešlo jen o bezuzdné chrlení zlámaných riffů a tvorbu nekoordinovaného chaosu. THE ARMED vždy šli i po melodických linkách, které tvořily základ jejich tvorby. Trochu mi vždy připomínali hrad, ve kterém spí Šípkovic Růženka, jenž je obrostlý divokou květenou plnou nebezpečných trnů. Tady je silný a svým způsobem chytlavý základ obrostlý vrstvou toho nejneurvalejšího spojení hudebního extrémismu.
„Only Love“ je ale kompletně jiné v tom, jak zní a působí na první dojem. Když jsem ho poslouchal poprvé, neustále mě napadala otázka: V jaké chvíli se z THE ARMED stali GENGHIS TRON? Kompletně se změnil zvuk i styl. Chvílemi se může zdát, že kapela znásilnila nintendocoreové trendy, které frčely před patnácti lety, přidala mnohem více noisu, silným bustrem zkreslila všechno, co mohlo být. Současně výsledek provzdušnila odlehčenějším fragmentem nebo intrem. A opět jako vždy, pod nánosem toho všeho jsou celkem chytlavé motivy, které jsou pokrouceny a prohnuty pod tlakem industriálních vpádů a grindových výplachů.
Ve srovnání s minulostí je tu velká změna v tom, jak jsou pojímány zpěvy. Ty jsou tak pestré, jak nikdy nebyly. Do srdcervoucích mužských i ženských screamů tu jsou ledabyle naskládané deklamace a dokonce i melodické vokály, které jsou téměř vždy ošetřeny nějakými efekty.
THE ARMED vždy trochu mlžili ohledně sestavy, dohledatelné jsou hlavně hostovačky. Pod „Only Love“ jsou podepsána hned dvě jména z CONVERGE. Prvním je bubeník Ben Koller a druhou jistotou je kytarista CONVERGE Kurt Ballou, který stojí za produkcí a zvukem celého alba a jeho ruka je tu více než cítit.
S příchodem syntezátorů se sice mění celkový zvuk. Mění se nejen nástroje. Je tu víc tanečnosti, divných noise-industriálních pazvuků, digitálního šílenství, ale pod tím bije stejné srdce. Tak zběsile a intenzivně, jak jsem na to od detroitských řezníků zvyklý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
Low-key scandi thriller o druhém největším vyšetřování v dějinách Švédska má pár dramaturgických botiček, ale svým důrazem na skvělé postavy a trpělivě budovanou atmosféru odhodlaného zoufalství dokáže ve finále trefit na solar. Silná a poctivá minisérie!
Krásno vyšlo včera, na výročie obety Jana Palacha. Ak chcete mať zimomriavky z počúvania slovenského metalu, čo najskôr si dajte tento prvý veľký domáci album tohto roka.
Nelze jimi pohrdat, musíte je milovat! Bezejmenná novinka nepřekvapí ve smyslu žánrových změn, ale přijde mi rafinovanější a propracovanější než kdy předtím. Rozhodně však ne na úkor intenzity a nekompromisního přístupu. Tady vše při starém a dobrém!
Už pár dnů mě trápí teploty, tak se nořím do hojivého babylonského bláta těchto Belgičanů. Ve své drone doomové přísnosti je to krásný, bezmála hřejivý delirický zážitek, který jedním dechem proklíná i povznáší, elegantně tančí i trpí v křečích.